“Tato vláda důchodový věk nezvýší.” “Odchod do důchodu v 65 letech bude platit.” “Důchodový věk zvyšovat nebudeme.” “Není důvod zvyšovat hranici.” Další z populistických slibů premiéra Petra Fialy (ODS) uzrál jak víno. Po nesplnitelném závazku nezvyšovat daně se nyní o slovo přihlásil neudržitelný penzijní systém. Podle České televize už má vládní koalice jasno, jak chce od roku 2030 posunout odchod na odpočinek. Dnešní padesátníci by do něj měli nastupovat v 66 letech, čtyřicátníci v necelých 67 letech a lidé, kterým je dnes 34 a méně pak v 68 letech. Jakmile informační balónek vyletěl, vládní politici se začali dušovat, že nic z toho není ještě definitivní. Nicméně na ministerský papír už to napsali.
Česko se tak vlastně obloukem vrací tam, kde bylo za vlády Petra Nečase (ODS), když sněmovna v roce 2011 schválila postupné prodlužování penzijní hranice – tehdejší třicátníci se jí měli nově dotknout o svých 66. narozeninách. I když moment, něco tu nehraje: dnes jsou z nich čtyřicátníci a najednou už mají čekat až do 67 let. Ano, budou muset pracovat o rok déle. A to proto, že různé vlády se tu celé roky nepřestávaly populisticky podbízet aktuálním penzistům na úkor těch budoucích.
Cesta tam a zase zpátky
Jakkoliv je porušování planých předvolebních slibů bolavé, nezbývá než doufat, že se k němu nyní kabinet odhodlá. A že to zvládne udělat elegantněji než v případě berní. Už příští rok totiž bude mít zákonnou povinnost rozhodnout o tom, co se stane s dosavadním penzijním věkovým stropem. Ve svém nejlepším zájmu si přejme, aby měl dost odvahy přiznat, že je třeba jej prorazit – a že vládní politici svým voličům v kampani jen věšeli bulíky na nos, když tvrdili opak.
Jejich marketéři pak mohou zkusit lidem vysvětlit, že ta hranice tu vlastně reálně nikdy neexistovala. To se jen levicový kabinet Bohuslava Sobotky (ČSSD) po nástupu k moci okamžitě vrhl na velmi nepopulární opatření svých pravicových předchůdců a lidem narozeným po roce 1971 garantoval, že do důchodu nepůjdou později než v 65 letech. Zároveň ale nenápadně vsunul do zákona povinnost každých pět roků tento slib revidovat. Nestalo se tak nic jiného, než že tehdejší ministři potichu přehodili nepříjemnou povinnost na své následovníky.
Bohužel to není jediná věc, která dnešním čtyřicátníkům a mladším odsouvá důchod z dohledu. Zmiňovaná Sobotkova vláda totiž také prudce navýšila vzoreček, podle nějž se penze valorizují, čímž odsoudila celý systém k deficitům. A korunu pak všemu nasadil současný kabinet, když zavedl ještě zpackané populistické “výchovné”, které dluhy každý rok zvedají o dalších 19 miliard korun.
Pozoruhodnou roli v celém tom příběhu sehrává současný lidovecký předseda Marian Jurečka. Coby člen Sobotkovy vlády totiž souhlasil se všemi jejími opatřeními, což mu ale nijak nebrání v tom, aby se teď pouštěl v nové ministerské sestavě do jejich rušení. Úspěšný politik zjevně musí umět jít s dobou.
Být zdravý jako Němec
Navyšování důchodové hranice je jistě nevyhnutelné, protože žijeme výrazně déle než před třiceti lety, takže na odpočinek již muži nemohou chodit v 60 a matky v 53 letech, jako to platilo ještě v roce 1990. Jenže to není jediný parametr, na který je třeba brát zřetel. A dokonce ani ten nejdůležitější.
Mnohem podstatnější je to, čemu se říká naděje na dožití ve zdraví. Tedy pravděpodobnost, která napovídá, jak dlouho může populace ve vyšším věku pracovat na plný nebo alespoň částečný úvazek. Data za Česko jsou v tomto ohledu tristní. Zatímco statistiky ze Švédska, Španělska či Irska hovoří o sedmdesátce, pro našince platí o celých osm let méně. Kdo by si myslel, že je to dáno třeba lepším životním prostředím nebo příznivějším podnebím, mýlí se. I naši němečtí sousedé se totiž dožívají ve zdraví více než 66 let. Vysvětlení jistě existuje více, je ale nepochybné, že vysoký podíl obezity a přehlížení prevence si zde v kombinaci s dalšími faktory vybírají svou daň.
Prodlužovat penzijní věk za hranici 68 let, když se ve zdraví dožíváme jen 62, je jistě možné, ale má to s bídou hodnotu onoho ministerského papíru, na kterém je to celé naplánované.
Když chybí odvaha
Pokud rovnice s nárokem na důchod a zdravotním stavem obyvatelstva příliš nevychází, co tedy zbývá? To, co již spočítal nespočet důchodových komisí. Od těch řízených dnes už pověstným Vladimírem Bezděkem až po tu poslední, jíž velela Danuše Nerudová.
Oddalování hranice odpočinku by tedy měla provázet i smysluplná podpora soukromého spoření v aktivní fázi života, z nějž by si potom lidé na stáří přilepšovali. A nevyhnutelná je také úprava zcela nepřehledného důchodového systému, jehož magické matici plné různých “redukčních hranic” a “procentních výměr” rozumí maximálně dva úředníci na ministerstvu práce. Rozhodně ale ne plátci sociálního pojištění, kteří tak nevědí, co je na stáří vlastně čeká – a mnohdy jsou pak nemile překvapeni.
Nejjednodušší reformu celého systém podle expertů představuje zavedení základního solidárního důchodu ve výši například 30 procent průměrné mzdy, k němuž by se připočítávaly ještě částky za péči o dítě a další závislé osoby i za reálně odvedené pojistné. Veškeré dosavadní kutilské výmysly typu nekonečných mimořádných valorizací pak zasluhují zrušit, protože ze stabilního penzijního systému dělají letadlo řítící se střemhlav k zemi.
Recepty existují, co ale zatím chybí, je politická odvaha k jejich uplatnění. Dokud zůstane ležet v koutě a vlády si budou kupovat jen hlasy stávajících seniorů, pak se pro ty budoucí naděje na odpočinek začne posouvat až kamsi za jejich náhrobní kámen.
